Rozhovor s Jiřím Kašem

Jirka je už delší dobu trenérem Panterů. Je držitelem II.danu a III.trenérské třídy. Požádala jsem ho o rozhovor.

Proč ses rozhodl, že se budeš věnovat taekwondu?
No tak, v Kralovicích to začínalo jako nový sport, tak jsem se tam šel podívat a uchvátilo mě to, jakoby nová zkušenost s nějakým neznámým druhem sportu.

Kolik ti tenkrát bylo let?
Tenkrát mi bylo devět let.

Liší se nějak dnešní tréninky od tréninků z dob, kdy jsi začínal?
No, liší se, tak o 80% jsou ty tréninky měkčí.

Vzpomínáš si na své první soustředění?
No, už je to dávno, ale v té mlze…asi trochu jo a vzpomínky to jsou dobrý.

Jaký druh cvičení ti dělal největší problémy?
Tak to byly asi kopy a pak hlavně taková ta kázeň, když je člověk mladý, tak to byl asi největší problém.

Změnilo taekwon-do tvé chování v každodenním životě?
Já si myslím, že jo, že už jsem teď hodný kluk, že už nejsem raubíř, jak jsem býval.

Kolik přibližně lidí, kteří s tebou začínali, cvičí taekwon-do dodnes? Mohl bys někoho jmenovat?
Já to zkusím spočítat…no, je to kolem deseti lidí a mohl bych jmenovat například Zděnka Adamjurku (IV.dan), který to z těch lidí dotáhl asi nejdál.

S jakým páskem jsi se stal trenérem?
To už bylo s černým páskem, to jsem měl I.dan.

Vzpomínáš si na svůj první trénink, který si vedl?
Vzpomínám, bylo to takový  náročný a zvláštní, najednou se ocitnout v té druhé řadě a koukat na ten dav lidí, co čekají, co bude, z druhý strany.

Měl jsi ze začátku nějaké neúspěchy?
Tak ty neúspěchy určitě byly, protože člověk k tomu tak nějak přišel tím nepolíbenej a musel jsem se všechno učit, takže začátky byly takový dost krušný.

Chtěl jsi to po nich vzdát? Co tě přivedlo k tomu, že jsi to neudělal?
O tom už jsem taky přemýšlel a nejenom v těch začátcích. A proč jsem to nakonec neudělal? Tak asi kvůli těm lidem, když se člověk podívá zpětně ne na ty problémy, ale na úspěchy, jak vidí ty lidi se zlepšovat.

Měl jsi ze začátku problém zařvat, popř. dát trest (odměnu)?
Tak to určitě ne, to já jsem se asi nikdy nebál.

Když jsi začínal trénovat, Měli všichni tví žáci bílý pásek?
Ne, ne, když já jsem začal, tak tam bylo už pár barevných, dokonce už i nějaký černý pásky, například Patrik už měl černej, Ája a Anči taky.

Jaký jsi měl pocit, když jsi viděl, jaké dělají Panteři pokroky?
Asi jako každý trenér, je to krásný pocit vidět, jak jim to jde.

Co se od té doby změnilo?
Tak asi ten přístup těch malých dětí. Většina z nich si myslí, jak tam přijde a bude rváčem.

A to dřív takhle nebylo?
Já si myslím, že ne. Je to hlavně taky tou dnešní dobou, děti vidí ty filmy a myslí si, že po dvou trénincích budou všechno umět. Nevidí za tím úspěchem ty roky dřiny a odříkání.

Je něco, co se ti na taekwondu nelíbí?
Například, co se týče Českého svazu, tak se mi v současný době nelíbí ta politika, jak se jenom mluví, a už to není to taekwon-do, jak to chtěl generál, ale už je to všechno byznys, prostě všechno o penězích.

Jaké byly tvé pocity předtím, než jsi udělal zkoušky na I. dan?
Jako jestli jsem byl nervózní? Tak to určitě ne. Já jsem spíš takový „flegmouš“, takže jsem si řekl, že buď to dám, a nebo to nedám, ta nervozita tam moc nebyla. Taky jsem na ty zkoušky trénoval čtyři roky, takže jsem byl docela připravený.

A na III. Trenérskou třídu?
Na III. třídu to už je něco jiného, to je spíš teorie, odsedět to tam, napsat testy, naučit se to a pak to dát. Je to podle mě těžší, než zkouška na I. dan.

Být dlouho dobrým trenérem svědčí o neuvěřitelné trpělivosti. Co ti k ní nejvíc napomáhá?
To já nevím, asi už nějaký věci přehlížím, nechám je plynout, asi si řeknu, že se to tak nějak vyvrbí.

Co tě na Panterech kdy nejvíc zklamalo?
Asi celkový přístup těch dětí a vůbec celkový chování.

A kdy jsi na ně naopak byl nejvíc hrdý?
Určitě po závodech, člověk vidí ten úspěch. Nebo i neúspěch, ve finále je to prostě posun, že oni něco dokázali. Minimálně se aspoň dokázali postavit do toho ringu a zazávodit si.

Je ti líto, že velká část nováčků předčasně skončí?
Tak líto mi to z jedné strany je, ale jak říkal generál, vždycky se musí oddělit zrno od plev a zůstanou jen ty, který to opravdu baví. Ty, co nemají výdrž prostě skončit musí.

Kdybys měl napsat Panterům vysvědčení, pro jaké známky od jedné do pěti (jako ve škole) by ses rozhodl?
1. Ochota se učit: 
Za ten oddíl tak za 2.
2. Dodržování zásad a slibu: 
Tak tam už je to horší, tak mezi 3-4.
3. Docházka:
 Podle toho, v jaký škole, Kralovice a Kaznějov tak za 2 a u Plas a u Manětína už je to horší, tak za tři 
4. Chování:
 Já myslím, zlatá střední cesta, čili za tři.
5. Ochota pomáhat druhým: 
Tak s tím nemám problém, když někomu řeknu, ať jde druhému pomoct, tak se sebere a jde. Dávám za jedna.
6. Celková úspěšnost: 
Tak, když jedeme na závody, tak je pořád co vylepšovat, ale v tom globálu mi Panteři dělají radost, takže taky za jedna.

Jaké máš plány do budoucna?
Určitě bych chtěl, aby se zase rozrostl náš oddíl. Přemýšlím, jestli otevřít ještě nějakou školu, takže plánů je dost, uvidíme, jestli člověk třeba vydrží, nebo skončí, to je otázka třeba pěti let, nebo někdy i měsíce, kdo ví….

A ještě pro úplnost, kdy se konečně chystáš na ten třetí dan?
To je těžký, teď když řeknu datum, musím to splnit a to jde těžko, ale chtěl bych tento rok.

Děkuji za rozhovor 
                                                                                                                                   Tereza Macháčková

Komentujte

  Subscribe  
Upozornit na